Brnčálka, alias Chata pri Zelenom plese
Dolina kolem Brnčálky je z horolezeckého hlediska známá především severní stěnou Malého Kežmaráku asi nejznámější severní stěnou ve Slovenské části Tater, dneska olezenou mnohými cestami…nejsou tam úplně ty nejlehčí.
Poprvé jsem tam za lezením byl asi ve svém „druhém tatranském lezeckém roce (1981)“, tehdy ještě na tábořišti, které kousek pod Brnčálkou bylo. Paráda, v hospodě byly k setkání různé tehdy známější i méně známé lezecké “hvězdy“…..no ale na Weberovku to ještě nebylo, pouze klasiky typu Čierný štít, Žeruchovky a podobně.
Weberovka přišla na řadu až posléze, až později se svými tehdejšími lezeckými parťáky Martinem a Tomášem, toho času, studujícími v Žilině na známé dopravní vejšce. V tu dobu jsem si na živobytí zrovna vydělával na šachtě a tak rytmus týden noční / týden denní byl z určitého pohledu poměrně výhodný a v tom správném gardu umožňoval pravidelné prodloužené víkendy. Nicméně je to jedno :-). Do Tater jsme tehdy jezdili skoro více než pravidelně, snad co 14 dní, ale na Weberovku a okolí jsme si vybrali trochu více času. Ale nejen na ni. Po klasické odpoledně večerní cestě vlakem docházíme kolem půlnoci s Martinem na Brnčálku, kde nás vítá cedule: „z hygienických důvodů zavřeno“. Ale naštěstí jen do zítřka. Budíme Tomáše s Hankou na „podloubíčku“, jsou tam již o nějaký ten den dříve.
Ráno, i když není počasí nejjistější, hup do Weberovky. Proběhlo to v pohodě, nejtěžší délka vyšla na mně a na Německý žebřík dolízáme akurát za mírného poprchávání, než sejdeme dolů, deštík je již obstojný. Naštěstí chatu už opravdu otvorili, a tak se příští dva dny, vzhledem k počasí, věnujeme spíše konzumací v báru, hře na kytaru, zpěvu a navazování přátelství se všemi dalšími asi třemi lidmi, kteří se tam objevili. Rovněž cesta dolů na vlak ve stylu „divoká banda“ stála za to :-) a dodnes se divím, že jsme se tehdy vyhnuli policejním kontrolám, bylo to přeci ještě „za bolševika“ a naše výrazivo a obsah hovoru nenasvědčoval tomu, že jsme socialisticky uvědomělí občané tehdejší Československé socialistické republiky :-)
Zima. Zima na Brnčálce byla samozřejmě vždy pod výrazným vlivem severní stěny Malého Kežmaráku. Jedinečná stěna, i když se dá říct že „sportovně“ je „znehodnocena“ právě přítomností chaty. Na chatě noc v kumbálku za 10 Kč, na půdičce za 5Kč, kdo by dával 30 za postel, že jo….joj to byly časy, a děly se tam věci :-) Samozřejmě že severní stěna v zimě oslovila i mne a tak jsme se spolu s tehdejšími spolulezci dali do jejího téměř „obléhání“. Nejdřív bylo třeba vyzkoušet „Levý Ypsilon“ asi nejlehčí cestu v NW, která vede poněkud vlevo. No pustilo to až na podruhé, přece jen zimní lezení je o něčem jiném
Na zimní Weberovku jsme se připravovali „systematicky a metodicky“, poněvadž jsme ji chtěli zmáknout až na vrch. Že jo, běžně se leze pouze na žebřík. Po týdenním popolízání v okolí Popradského plesa, počasí tedy nebylo nic moc, jsme se přesunuli na Brnčálku za jediným cílem…….přelézt Weberovku až na vršek. Provedli jsme tehdy minimálně 3 pozdně noční resp. brzce ranní výpady, kdy jsme následně slaněními utíkali před prachovými lavinkami, které se tehdy prakticky „imervere“ sypaly dolů.
Takže prakticky celý týden měl rytmus: noční nástup do Weberovky, sestup, odchod na chatu, dopolední odpočinek, odpolední popolízaní v cestách typu Biely kvet, Ovčí stezka a podobně. Až jednou jsme se probudili do krásného rána, nočního vstávání jsem již měl plné zuby, na Weberovku už bylo asi pozdě, resp. taky jsme ji chtěli nechat odpočinout :-), a tak hledíme přes to okno a hle, ona je tu Hrana Weberovky od Krcha, když nebudeme stíhat, dá se z horní části naslaňovat do „gajblu“, kterým origoš Weberovka vede od nejtěžšího místa až na žebřík. Rychle do ní, podmínka byla dobrá, tak nám s Martinem první délky odsejpávají, lehce jsme se zasekli při přelézání charakteristického žlutého výlomu a už jsme v horní části, natočíme asi dvě nebo tři délky po žebírku a šup slaněním do zmíněného gajblu. No jsme to ale „kokoti“, kdybychom si na hranu vzpomněli a vyrazili dříve, mohli jsme ještě alespoň třebas Szczepaňským dolézt na vršek.
Na Brnčálce po bolševikovi. Mohlo to být tak v roce 1991, všichni se motali po Alpách a jinde, ale jednou tak slovo dalo slovo a s kamarádem Pavlem jsme v létě vyrazili na Brnčálku. Paráda…v celé dolině včetně nás působily 3, slovy tři lezecké dvojky + znuděný Julo v baru. Ceny za ubytko, jak to bylo v tu dobu, poměrně dramaticky vzrostly, resp. ještě se s tím člověk morálně nevyrovnal :-) a tak v rámci úspor na pivo a rum, jsme obsadili bivak pod tím největším šutrem u nástupu na Weberovku.
Samozřejmě že hlavním cílem Weberovka byla, až na vršek, protože Pavel nikdy nebyl „troškař“. V tehdejší době, ovlivněn pobyty v Šamonicích (Chamonix), jsem se snažil o co největší odlehčení „zavazadel“ a tak místo přílby klobouček, kdeže pohorky…na lezení spodní části téměř funglnové EBčka (kdo nezná, jedná se o úplně první původní značku lezeček) pořízené v Chamonix, na druhou část stěny proslulé kopačky české provenience, stejně tak na sestup a snad i kraťasy jsem tehdy měl na sobě :-), do baťohu větrovku, tepláky a poďho. Odsejpávalo to pěkně, na žebříku jsme trošku bloudili a hledali nástup do vrchního patra a potom samozřejmě bloudili horní části stěny sem a tam, ale v pohodě jsme vršku dosáhli a k večeru jsme už seděli u Jula na pivu. Paráda, pohoda, s Pavlem to tak bylo vždycky.
Další den jsme se rozhodli trochu obohatit pobytem v Malé Zmrzlé dolině s tendencí vystoupit cestou Šádek-Zlatník na Kolový. Vzhledem k tomu, že na programu toho dne byl pouze přesun nahoru do bivaku, sedíme dopoledne u Jula na pivu. Julo: „tak čo chalani, kde idete?“, „ty Julo no do Malé Zmrzlé na Kolový“, „Aha, to ja iba takto že aby som mal prehlad, a kedy vám začať čapovať“, „neboj dáme ti znamení“.
V Malé Zmrzlé jsme našli pěkný biváček s výhledem na vršek Lomničáku…hle někdo tu dělal i oheň, tož to si uděláme taky. Pavel měl sebou pixlu lanšmítu, tak jsme si opíkali…joj to bylo :-) Ráno, no dopoledne, nechtělo se nám nějak vstávat, vyrážíme do cesty. Kurňa hned od začátku je to nějaké těžké…..ale jde to, ve třetí nebo čtvrté délce se to zatáhlo, zahřmělo….ale to už jsme seděli v lanech a frčeli dolů pod stěnu a do bivaku. Lana a těžší věci jsme nechali v suti pod stěnou, zítra to dorazíme. Prd…ráno stále pršelo, že který vůl vymyslel, že necháme vercajk nahoře….střihli jsme si……….a za stálého deště dorazili dolů k Julovi, ani znamení nebylo jak dát v té mlze