Drobné z Tater
Proč je dobré znáti místopis.
To jsme tak jednou v zimě polízali kolem Slezského. Počasí bylo dost na nic a tak byly „dobývány“ především místní a okolní ledopády a podobně. Taky Kamzíci v báru (pro neznalé….Kamzík byl a dnes již opět je, jak jsem stačil zaznamenat při kterési nedávné návštěvě Tater, poměrně solidní pivo, zhruba asi 11°) byli dobýváni.
Kteréhosi večera ale padlo s Martinem rozhodnutí, „….že třeba urobit čosi vetšie…“. Jako vhodná se jevila východní stěna Gerlachu, která má téměř alpský charakter, resp. přístup pod ní. Vstáváme poměrně brzy, přece jen je zimní období a tak za rozednění už máme za sebou spodní lehkou část, která vede pod štítový 250m vysoký sráz. Vytipovaného máme Stanislawského do kterého se pouštíme, nějak si ale nestačíme všimnout, že začíná opět sněžit. Na asi druhé nebo třetí délce se přihnal vítr, mlha, sněžení výrazně zhoustlo do fujavice…….“ No že čo budeme robiť?“ Vidíme tak na krok, ona východní stěna Gerlachu je i orientačně poměrně složitá……takže jasný je sestup, ale i tu dolní část, že jako v té mlze a větru a chumelenici….to nemáme šanci trefit. Hloubám, hloubám v mysli, a hle…výrazný útvar, který prochází někde ca +- v polovině srázů celého Gerlachovského masívu se nazývá Kienastova lávka, která by měla ústit do Krčmaráku a v Krčmaráku se snad již neztratíme. Lano tedy přes nějaký zamrzlý kámen a frčíme dolů pod stěnu. V totální mlze určujeme co to Kienastova lávka je a štracháme se po pás v novém sněhu směrem jižním, kde by Krčmarák měl být. Spíše intuitivně udržujeme směr a po nějaké době narážíme na slaňovací skoby, čumíme dolů do té mlhy…hmm to bude ten Krčmarák, a fakt byl. Takže jeden slaňáček do žlabu, ještě nad charakteristickým výšvihem někde uprostřed, a jeden slaňáček přes onen výšvih a jsme dole. No to zase bylo Kamzíků :-)
Proč je dobré dodržovat časový plán.
Trošku jsme přeskupili „úderný tým“, že jako se intenzivně budeme opět věnovat zimním Tatrám. Pro začátek se nám nejlépe pozdávaly Bašty v Mengusovské, s tím, že abychom zvýšili sportovní hodnotu, nebudeme spát na Popradském a to ani na terásce ale pěkně pod stěnou. „Vyžebral“ jsem, alespoň lehké stany. A tak kteréhosi zimního podvečera si je stavíme u největšího šutru pod Zadnou Baštou. S Radkem jsme si vybrali gajbl do Vyšného Baštového sedla, prý typická zimní tůrka. Nastupujeme sice trochu pozdě, ale definujeme si, že když do 14 odpoledne nebudeme nad charakteristickým převisem uprostřed, který bývá zajímavým způsobem zasypaný sněhem, obracíme……Odsejpá to až po onen převis. V zimě vytváří sníh na něm takovou jeskyňku, které se překonává tak, že se do ní vleze a vnitřkem po sněhu otočen směrem do doliny se člověk vyšoupne nad převis. Ta sranda, kdyby sníh tvořící jeskyňku povolil, a ejhle horolezec letící přímo tlamou do doliny :-) . Tak jsme si s převiskem „vyhráli“, že jsme jaksi zapomněli na časový limit. Ale už jsme nahoře v sedle,,,,a už je taky tma jak v ranci. Někde v průvodci jsem vyštrachal, že na druhou stranu do Mlynické by to měly být tak maximálně dva slaňáky a jinak pohoda. Samozřejmě jak na sviňu nám „vybouchly“ obě dvě čelovky, takže zabíjení skob se dělo pouze podle toho jak lítaly jiskry a nebo jak se člověk praštil elegantně po ruce. No nějak v pohodě jsme se dostali na dno doliny a frčíme na Štrbské, potmě :-). To bylo kurev a různých podobných. Naštěstí je poměrně teplo a tak si uléháme na lávky pod střechou na nádraží, posléze nás výpravčí pouští dovnitř do tepla.
Ráno kupujeme v sámošce flašku Myslivce, to jako odměnu pro kamarády, že určitě měli o nás strach. Přeléváme jej do Radkovy čutory a zbytek pro jistotu vypijeme. Kousek nad Popradským potkáváme kamarády, již zbalení, že původně měli o nás strach, ale jak viděli stopy až na hřebeni tak si mysleli že provedeme to co jsme provedli :-). Předáváme jim tedy myslivce a frčíme pro stany. Než to stačíme obrátit, myslivec je fuč a kámoši samozřejmě v nějakém jiném stavu :-) , přidáváme se a teráska to jistí.
Nepovedený??? výlet :-)
Je čtvrtek letní ráno, nebo spíše dopoledne, prší, ba lije jak z konve, sedíme v „Mikulovce“,bufeto-vinárně a pijeme bílé. Včera byla středa, což je vždy termín „tréningu“ našeho HO, „vyhodnocování“ se tradičně protáhlo do pozdních nočních hodin, a navíc jsme se domluvili, že dnes je ideální čas vyrazit do Tater na prodloužený víkend. Aktuálně se živíme „výškovkami“, ostatně jako v té době kde který horolezec, jen Pavel studuje. Podle toho vypadá také přístup k času. Druhý litr bílého…..zdá se , že se to trochu trhá…..no nic rozhodne „desátá“, rozhodl třetí litr, kdy „je jasné, že už leze slunko“. Ve 12:30 jede vlak, Pavel namítá, že to nestíhá, přece jen to má domů dále, přesně mu určujeme spoje a je zřejmé, že má doma ca půl hoďky na sbalení batohu. 12:30 odjíždíme směr Téryho chata :-)
Večer na Téryně, prší, zalézáme do bivaku, „překvapivě“ jsou všechny prázdné. Ráno hledím ven, chachacha 15 čísel bílého nového. Tož jdeme na pivko, je teprve pátek. Skoro sněží, skoro celý den, dopíjíme víno, které nám zbylo ještě z Mikulovky a večer jdeme spát. Ráno není výška sněhu již tak dramatická, nicméně stále je vlhko a poprchává, jdeme na pivo :-). Čumíme hloupě přes okno na Žlutou co s tím, jen Radek pojal myšlenku, že když už je v Tatrách, musí mermomoci něco vylézt, půjčuje si od někoho trekovky, vyrazil samozřejmě jen v „botaskách“ ovlivněn Milerem ve vinárně a „vylézá“ hranu žluté stěny (II-III). No konečně jsme došli k názoru, že to nemá cenu, také Pavel zjistil, že mu stejně chybí jedna lezečka, někomu chybí sedák, mi asi lezečky obě atd atd atd. :-)
Později
V tu dobu jsme už lezli spolu s Alenou, bylo to v době jednoho z mých „comebecků“ k lezení. Víkend, a jdeme se mrknout na Batizáky. Večer přijíždíme autem do Hágů, v místní krčmě chvíli posedíme a již za tmy mizíme směrem po žluté. Kousek nad dědinou si usteleme spacáky, později v noci ještě přijedou kamarádi Martin s Pavlem. Ráno se nějak prodloužilo, kamarádi jsou rychlejší, nám se nějak nechce a tak nahoře volíme bivak hned někde nad Batizovským plesem, Martin s Pavlem jsou v klasice pod stěnou.
Druhý den, že kde?…….Komarnických za IV, logická cesta není kde bloudit, kdysi jsem to vylezl sólo. Prakticky přesně v polovině, před jediným malinko problémovým místem, to začalo. Nejprve obloha a pak všechno okolo zežloutlo, ztemnělo a zahřmělo. Vůbec jsme neměli čas se rozhodnout jestli slanit nebo rychle nahoru, byl to prostě fofr. To nebyl liják, to byl vodopád a do toho bouřka přímo nad Batizákem. Prostě maras. Ještě že jsem Aleně „poradil“ ať si tentokrát nebere bundu z Goretexu, že stačí Pertexka, protože je přece léto :-) Ta hodina a půl ve vodopádu stála rozhodně za to, ve své podstatě jsme měli strach se pohnout, jak kolem nás praly blesky do skály až byla cítit síra.
No začalo to přestávat a tak rychle nahoru aby nás to nestihlo ještě jednou. Otázky, co naši kámoši?, lezli kousek vedle klasiku, plotny……..přiletěl vrtulník, v tom doznívajícím dešti to vypadalo, že bere někoho přímo z ploten…no kurňa. Telefony po bouřce přestaly fungovat…….dosmskoval jsem se alespoň tatíkovi aby se pokusil zjistit přes HS, kde má jakési staré známé, koho stahovali…uffff, prý někoho z Rysů……No kluci stihli ještě na začátku bouřky proslaňovat dolů, v Kuttovi už tou dobou byly na každém štandu borháky….a s obavami se dívali jak v té bouřce stojíme ve vodopádech na jednom místě, no připravili nám i čaj……
Dole pod stěnou, durch mokří tak donaha a na sebe jediné suché věci, které v batohu ještě zbyly. Plánovaný odjezd dnes domů, rušíme, přece jen bouřka a následující „cvičení“ nás trochu rozhodily…….a tak smskujeme našim zaměstnavatelům, že sorry :-)