Pokus o zimní Grossglockner
1991
Někdy, asi v roce 1991, jsme pojali myšlenku, že bez toho abychom v zimě vylezli „Palavičiniho rýnu“ na Grossglockner, nemůžeme být. A tak jsme sestavili speciální čtyřčlenný tým, ve kterém tehdy nechyběl Zdenek, dnes již bohužel…….
Brzo ráno, kteréhosi březnového dne, přijíždíme do Zell am See s hlavním cílem, navštívit kterýsi horoobchod a opticky vstřebat informace o Glocknerovi a Pallavicinim z nějakého průvodčíka, což se nám jakž takž podařilo. Co se nám nepodařilo, bylo projet na Hochalpenstrasse ze strany Zel See. A tak musíme za drahé prachy vedlejším tunelem a do Heiliegenblutu a hore. Kousek za sjezdovkami nás ale stejně zastavují kopy sněhu a tak dále po svých, no někdo na lyžích, poněvadž jsem se na začátku zimy stal majitelem fungl nových skialpů (no Silvretta na nich tak nová nebyla) a nemohl jsem se od nich odloučit, ale tady na Glockneru jsem se na nich "pjantal" v běžných skeletech typu Dachstein, které tehdy byly v ČR velice rozšířené. Vzhledem k zajížďce přes tunel, nestíháme dorazit na tehdy ještě funkční winterraum Hoffmanshtt a tak v podvečer „parkujeme“ na jakémsi Alpenvereinhausu po cestě. Samozřejmě všechno zavřeno ale v poschodí vedle stojící hospodářské budovy nacházíme pěknou noclehárnu s palandami a matracemi. Bohužel jsme však cestou a večer vypili všecek rum a ještě k tomu našli flašku jakési jiné kořalky……
Další den odpoledne tedy dorážíme do luxusního winterraumu zmíněné Hoffmansky. Dokonce i jakési topení tu funguje, plynový vařič, paráda. Zjišťujeme, že by se mělo za něco platit, ale jelikož „nevíme“ za co a „kolik“, neplatíme. Ono tehdy to byla mimořádná pálka.
Ráno hnus……sedíme na chatě, hrajeme karty a koušeme se nudou. Další den…vypadá to lépe a tak vyrážíme do Glocknerbiwaku, klasické bivakovací boudy na ostroze pod severní stěnou. Po předcházejícím sněžení je už přístup k bivaku lavinézní jak sviňa. Jdeme tedy na celé lana a cítíme jak se to pod námi pohybuje. No dneska bych do toho nevlez ani za nic. Nahoře, bivak již na dohled, najednou rána jako když práskne bičem a od nohou se jako had rozjela drobounká trhlinka. Stojíme jak opaření…no nic to již dorazíme, stejně nám nic jiného nezbývá. Vlezeme dovnitř a začala pravá sněhová bouře, která trvala poctivě celou noc, sem tam dostal biváček zásah od sněhových ker, které padaly ze severní stěny, byl to mazec.
Ráno sněžení a vítr úspěšně pokračuje, chvíli zevlujeme do mlhy a sněhu a někdy kolem poledne, za stálého sněžení se rozhodujeme sestoupit, třebas budeme mít štěstí. Opět na celá lana všichni čtyři, kdyby to pod někým ujelo ostatní jej zachytí nebo naopak, stejně nebylo nic vidět. První se dólu po pás, místy po krk ve sněhu, valí Radek, je nejlehčí a nejmenší, takže takový „kontrolní chroust“, druhý já, nejtěžší a nejstarší, pak Pavel a seshora to „jistí“ Zdenda. Vzájemně na sebe nevidíme ani náhodou, dopředu není vidět také nic, no jde spíše o intuici, a nebo chabou paměť ze včerejška, ale všechno vypadá úplně jinak. Lano pode mnou se zastavilo, „..asi Radek uvažuje kudy dál..“, lehnu si na cepín, čumím do mlhy a do sněhové vánice, a čekám. Na chvíli se utiší vítr a zespoda slyším:„…cype jeden, drž mě, spadnul jsem do trhliny…“ . V té mlze a sněžení jsme vlezli do ledopádu nad kterým se traverzuje pod Palaviciniho. "To jsme pěkní kokoti, jestli se z toho dostaneme, ožereme se jak prasata, akurát že tady nemáme z čeho".
No nic, dopadlo to O.K. a když jsme z Pasterzekess šplhali nahoru k Hoffmance, snad vylezlo i slunko. Druhý den chvíli zvažujeme, že alespoň normálkou…….. ale navrátivši se „helmuti“, kteří s námi již předtím Hoffmanku sdíleli, byli důkazem toho, že ani normálka aktuálně nešla. Prcháme dolů a jsme rádi, že jsme živí. Rakušani za těch pár dní odfrézovali další kusy Hochalpenstrasse, takže poslední čtyři kiláčky si to mašírujem ve skeletech po asfaltu. Někde po cestě v sámošce kupujeme piva a nějakou kořku, a abychom nejeli durch, když jsme ušetřili nějaký den, chceme se podívat ještě někde jinde, spíme v exkluzivním seníku pod dálnici.
Radek, asi už podruhé za tento zájezd, dočetl Historii svorné sedmy od Foglara, jedinou knížku, kterou jsme sebou tehdy měli…a zamáčknul slzu dojetí :-)