Bulharská Rila

takový větší vandr

V roce 1980 jsem s lanem, skobami a podobně, zatím jen koketoval, a protože je třeba zkusit všechno, a rád, vyrazili jsme ve dvojku, s Majkou, na 3 – 4 týdny do Bulharska a především do Rily, kde v tu dobu byl výškově nejvyšší kopec (Musala), který se dal bez nějakých devízáků a podobně, „dobýt“.

Jako studující jsme pořídili průkazy Mezinárodního svazu mládeže a studenstva, či jak se to tehdy jmenovalo, na které byla cesta vlakem levnější o nějakých 25%, jestli se nepletu. V Bohumíně jsme naskočili v noci na rychlík, vezoucí kopy rekreantů k Černému moři. Obsadili jsme výhodná lehátka a téměř dvojdenní cesta mohla začít. Klasická noční jízda přes Maďarsko, klasické zpoždění na Rumunských hranicích, kdy Rumunští celníci nechávali vlaky stát, dokud se jim množství piva a jiných pochutin přemístěných z jídelních vozů ven k nim, nezdály být dostatečné, takže 3,4 hodinky jen to fiklo. Nebylo nad úzkou spolupráci a nerozborné přátelství socialistických národů.

Přes Rumunsko tedy přes den, pozorujíce pohodlně z lůžek Rumunskou krajinu a brzo nad ránem (zpoždění téměř 8 hodin) vystupujeme v hraničním Bulharském Ruse. Mořští rekreanti na nás hledí jak puci, „bo dyť to není Burgas“ :-) Máme nějakou chvíli čas, než přijede rychlík do Sofie.

Sofie pozdě večer. Kde budeme spát? Chvíli jen tak zevlujeme po nádraží a nejbližším okolí, a najednou, jako když to někdo dohodne, všichni čekající ve velké nádražní hale roztáhnou, spacáky, deky, nic, nebo prostě to co mají….a „ustelou si“ na lávkách, na zemi a podobně. My chytáme poměrně výhodné místa na širokém parapetu u obrovských prosklených stěn, takže s výhledy do Sofie před nádraží. Ráno, ještě za tmy pěkně ze spacáčku, sledujeme jak Sofijčané směřují na šichtu……..

Krátká prohlídka Sofie, „hle i minaret tu mají“, a jedeme vlakem dále do, tenkrát se to jmenovalo Stanke Dimitrov, jistě po nějakém Bulharském revolucionáři, dnes Dupnica. Odtamtud autobusem, místní linkou chceme do Sapareva Baňa a pak dále, “ví bůh“ jak, asi pěšky. No Sapareva Baňa se nekonala, neboť místní autobus nevydržel, a tak nás řidič všechny nekompromisně vyhodil.

Stopujeme a záhy zastavuje bulharská rodinka v Žigulíku, včetně dvou dětí a s plným kufrem volně ložených jablek. „Že kde“, „do Sapareva Baňa“, „aaa kde chcete, my jedeme až na Paničišče (asi chataři)“ no paráda. Tak nás naložili k děckům, jednu krosnu pod nohy, druhou do polootevřeného kufru na jabka a jedem. Jako prémii ještě fasujeme pytlík jablek.

Dále již po svých. K večeru docházíme k chatě Skakavica. Poprvé, v příštích týdnech, stavíme stan, vaříme na klasickém krabičkovém vařiči na pevný líh, což překvapivě dobře šlo (předem vyzkoušeno), samozřejmě, že živáňská by byl asi problém, ale polívka, čaj, vločky, nějaká konzerva, puding….v pohodě.

Druhý den se již „vrháme“ přímo do hor na hlavní hřeben. Spíme na Razdelji, v širokém sedlu, i nějakou vodu jsme tam našli. Další den pokračujeme na Maljovicu a dolů k chatě stejného jména. Tady po třech dnech potkáváme zase nějaké lidi. Paráda. Trochu „orazu“ a chceme nějak proskotačit směrem k Rilskému Monastýru…….V sedle pod Maljovicou, kde okukujeme lezecké lahůdky jako Zlý zub a podobně, potkáváme nějakého Bulhara a že kde dolů na Partizanskou Poljanu? „Da, da, tuka…tuka, tuka, okolo pataka“ :-) Až později zjišťujme, že „patak“ není potok ale stezka, stejně tam žádná nevedla, za to potok posléze ano, a že když bulhar mává hlavou ponašemu jako že ANO tak je to NE a opačně :-) . Příšerným gajblem přímo dolů a následné téměř dvojhodinové bloudění buší nás vyplivlo na asfaltku. Ježto širokodaleko žádná jiná nevede, musí být jeden směr na Partizanskou Poljanu, kde má být tábořiště a druhý směr k monastýru. Takže je vlastně jedno kde pojedem, poněvadž jsme se rozhodli pokračovat stopem. První auto která nám zastavilo byl Zaparožec v majetku rodinky z NDR. „Fáren sie bite nach Partizanska Poljana?“, „Jaja..“ a už jsme seděli vevnitř. Potmě stavíme stan na Poljaně a dáváme pivko, za pro nás, těžké peníze. Ráno zjišťujeme, že stanujeme téměř vedle onoho Bulhara seshora, jak ten se tu dostal??? Taky mohl říct, že jde dolů na Poljanu. :-) Navazujeme hovor, dáváme mu koštnout naši domácí slivovice a na oplátku dostáváme lehce použitou mapu Pirinu (tehdy nešla nikde sehnat, a mám ji dodnes jako suvenýr).

Jedem se mrknou na Rilski Manastýr, jednu z největších památek Bulharska. Stopujeme a hle Zaparožec, „..no komm..“ :-) Do Monastýru nesmí nikdo v krátkých kalhotech, ženská už vůbec ne. Něčím se omotáme a pustí nás tam.

Protože se nám nějak nechce zpět na hlavní hřeben, vláčíme se dolinou směrem na Rybnyje ozera.  „Gruzavik“…….zkusíme jej stopnout, dokonce zastavuje, že „na Rybnyje ozera?“ „Da“. Šup na korbu, která je až po okraj zaplněná cihlami, dále pak jedním rybářem, dvěma německými turisty s krosnami stejně jako my, babka s děckem, takže poměrně různorodá společnost. „Ušetřili“ jsme prakticky celý den…u jezer chvíli zevlujeme a koupeme se, no pojďme dále, cíl je chata Boris Chadžisatirov. Tak to byla štreka, malý úpal, dehydratace, zima, no měl jsem tam dost, ještě že na chatě byla otevřená a vytopená „turističeskaja kuchňa“

Musala 2925 m. Sice dokopca, ale pohodička, těsně pod vrcholem je kvalitní chatka-bivak, dřevo pro zatopení připraveno. Další den se motáme dolů do Borovce, zase v civilizaci, dokonce si dáváme i čufty v hospodě.

Co dál? „Já bych jel ještě na Pirin, když už máme tu mapu“. „Já chci k moři, ještě nikdy jsem u moře nebyla“. No dobrá sice mne to trochu štve, ale jsme dva, takže busem do Kostence na vlak a odtud do Burgasu. Trošku prolezeme Burgas, kupujeme lehátka na zpáteční cestu. Ale kde pobýt u toho moře? Hledíme do mapy, aaa tady by to snad šlo, poslední, tehdy volně přístupné městečko či dědina před Tureckými hranicemi je Achtopol. Jedeme autobusem, těsně před Achtopolem kempík, kde je taky pár Čechů a Slováků, naštěstí většinou studenti, čundráci, turisté a podobně, takže stejná krev. Domácí slivovice už dávno došla, ale v místní sámošce mají Slnčev Brjag, maďarskou třešňovici, bulharský Pamid nebo Medvědí krev, vše za slušné ceny, takže zase taková nuda to nebude :-)

Češi a Slováci se téměř všichni scházejí na tajné nudistické pláži kousek za rohem, takže se posléze poměrně dobře známe :-)

Přišla kvalitní večerní a noční bouřka. Ráno se někteří Češi a Slováci scházejí pod střechou sociálek, lije jak z konve, malé stany, které byly „protáhnuty“ bulharskými horami už nestíhají, hmmm „co budeme dělat?“,vím já?, koupíme flašku Břehu a uvidíme“ říká kdosi. Myslím, že nezůstalo u jedné :-)

No nic, je třeba se obrátit k domovu. Hele zkusíme stopa. Po asi dvou hodinách, že abychom stihli ten vlak, sice jede zítra, ale ráno. Tak opět autobusem. V Burgasu si pochutnáváme na rybkách, utrácíme poslední Leva, přespíme na pláži, brzo ráno hup na vlak…“ty brďo, ještě že jsme koupili před týdnem ty lehátka, klasické vagóny k sezení jsou nabité jak sviňa“.

HOME