Sólika v Tatrách?

...i jidne

Jak si tak člověk průběžně leze, tedy musí to dělat trochu intenzivně, měnit oblasti, motat se po horách a tak dále, prostě chytit ten správný "morál", stane se některému, že zjistí, že by chtěl něco vyzkoušet sám.

První sólo v Tatrách jsem si dal v době prvního vrcholu lezecké sinusoidy (v tu dobu jsme měli vylezeny i některé dodnes jakž takž uznávané cesty jako Orlowák na Galerku, Diretku na Granátovou stěnu, a samozřejmě kopu dalších), byl to Dračí hrebeň. Jednou, po takové lehké zaváděcí tůrce, kterou jsme tehdy vedli pro mého tatíka na Zlomiskovou vežu, se tak dívám ze oné veže na ten hřeben, přezutý už v pohorkách (psal se rok asi tak 1982), a hele uzrál ten pocit, že by to šlo. Paráda trochu obavy pod charakteristickou plotnou, dále je někde slaňák, moudří hoši Kroutil, Gellner a Puškáš, píšou, že se lano prehodí cez daaký výstupok…hle výstupok je tu, lano, které si nesu jen tak smotané na zádech hážu dolů… už vidím skupinku, která ráno vyrážela na Dračí hrebeň současně s námi…….“….ty vole tu se leze i solo….“, a ještě těsně před Popradským doháním své kolegy.

Kterýsi z dalších vrcholů mé horolezecké sinusoidy……. Polízáme s kamarádem Tomášem na Batizáku. Po jednom sestupu pod stěnu, tak koukám na nějaký zářez, do knížky, aha to jsou Komarničtí, IV?. Beru jen lano, na případné slanění a přílbu. Tomáš nejdřív že poleze se mnou,„…né chci jít sám…“,„…tak na co máš to lano, to je tedy sólo…“, „…se nechcu případně zabít…“ …a tak šups do toho. Paráda, nejdřív trocha nejistoty, pod charakteristickým nejtěžším místem, taková jeskyňka s převiskem, trocha zaváhání a hledání totálně nejjistějšího směru a už jsem nahoře. Průvodcovský čas nějakých 3 hod..sólo za 35 min. :-) ale nejde o rekordy.

A když jsme u těch sól, poměrně pravidelně jsem to zkoušel také na skalkách, tedy převážně ve známých cestách. Asi nejvíce se mi líbila Hrana Riga na oblíbeném Rabštejně, nádherná vzdušná cesta, není z nejtěžších, ale nikdo se nechce přizabít…že jo. Ostatně, to vždycky bylo moje krédo.

HOME